Jakou penzijní reformu zvolit, rozhodují se dnes prakticky všechny země na světě. Chile zavedlo soukromý fondový systém již před dvaceti lety a jeho propagátorem je zejména Světová banka. K výrazným změnám svých systému přistoupilo Polsko, Maďarsko, Lotyšsko, Estonsko, úpravy prosadilo Rakousko i Německo, politický boj hoří ve Francii. Parametrické úpravy se postupně zavádějí i u nás. Přesto pro (dostatečně perspektivní) budoucnost nejsou dostatečné.
Za velmi dobrou koncepci je považována penzijní reforma na Slovensku, kde zvolili pro druhý pilíř fondy, ale důslednou kontrolu nad ním si vyhradil stát.
Ani evropský penzijní systém (tzv. Bismarckův) nebyl původně tak nesmyslný, jak se jeví dnes. Byl totiž založen na racionálních pojistně matematických principech - to až nacionální (a u nás rudý) socialismus jej vytuneloval, deformoval a poslal do slepé uličky. U nás byla pod vlivem Bismarckovy reformy v Německu zavedena tzv. Taafeho reforma již v letech 1888-1889.
Trojnožka pilířů
Je zřejmé, že z trojice pilířů má být jeden solidární, druhý zásluhový a třetí dobrovolný. Jak však trojnožku zkonstruovat, není tak jednoznačné. Musí se totiž efektivně doplňovat a musí být dostatečně motivační.
První bude vždy vlastně dobročinný, druhý musí odrážet přínos člověka pro společnost a třetí bude o jeho úspěšnosti i šetrnosti.
Největší spory se vedou o to, jak by měl vypadat druhý pilíř: nakolik by měl souviset s prvním (např. systém virtuálních účtů NDC), zda by měl být plně fondový (investován na kapitálových trzích), nakolik by měl být privatizován a jaká by nad ním měla být kontrola.
Hypotézy zde nelze verifikovat, zkušenosti jsou jen krátké a nelze je zobecnit, východiska jsou proto (bohužel) silně ideologická. Obrovskou roli zde hraje (u nás zatím nijak nereflektovaná) vlastnost fondového systému, kdy lidé budou moci své penzijní účty předávat z generace na generaci. Lidé si také uvědomí, že jsou "vlastníky" ekonomiky a budou mít zájem na hospodářském růstu.
Demograficky začarovaný kruh
Mít děti bylo vždy v historii jedním z důležitých prvků "zajištění" na stáří včetně našeho "vejminku" odvozeného od slova "vymínit si" (určité povinnosti dětí nebo části jimi převzatého/zděděného majetku).
V moderní "rychlé" době se však rozhodování o potomstvu mění - z čistě ekonomického hlediska jde o značné ztráty z ušlé příležitosti a citelné přímé náklady (v řádech milionů korun). Mít děti je tak fakticky neracionální.
Nejde přitom jen o míru spotřebního chování, ale navíc o období nejefektivnější tvorby zdrojů a rezerv, které ovšem "padnou" na obstarání a výchovu dětí. Mít děti je tedy citelně riziková investice a rodiny s dětmi jsou z hlediska kapitálotvorných modelů dokonce vlastně "trestány" dvakrát.
Statistiky značných rozdílů životní úrovně bezdětných domácností a rodin s dětmi to jasně dokazují i u nás.
Důchodová reforma by tedy měla obsahovat prvek preference rodičů dětí. Tento sociologický prvek měl zatím odvahu analyzovat jen tým exministra Jiřího Rusnoka, zveřejněn např. na serveru Peníze.cz. V současnosti jsou za děti zvýhodňovány ženy započtením náhradní doby za mateřskou dovolenou a dřívějším odchodem do starobního důchodu.
Problém minimálních a invalidních důchodů
Počet invalidních důchodců je u nás relativně jeden z nejvyšších na světě. Původní koncept reformy na Slovensku počítal s tím, že segment invalidních důchodů bude zcela "vyřazen" z penzijního segmentu a z části odvodů si všichni budou povinně platit invalidní pojištění. Toto řešení se však podařilo realizovat jen částečně.
Jde v principu o problém, nakolik "znečistit" systém dlouhodobé zásluhovosti podobnými externalitami. Podobný problém je se skupinou obyvatel, kteří dlouhodobě z jakýchkoli důvodů do systému nic neodvádějí nebo odvádějí jen velmi málo, takže jejich zasloužený důchod by byl pod určitou hranicí životního minima. Skupina těchto lidí bude spíše narůstat, což je také určitá daň demokracii. Systém by tedy měl obsahovat i určité "pojištění proti chudobě".
Jde i o problém započtení tzv. náhradních dob (studium) nebo plateb pojistného za nezaměstnané (např. na Slovensku již stát za nezaměstnané platit přestal).
Problém flexibility
Všechny průběžné systémy jsou pochopitelně snáze regulovatelné, mohou doslova "dýchat s ekonomikou". Neřeší však dopad jak stárnutí obyvatelstva, tak hospodářské nevýkonnosti (stagnace), ani problém minimální penze.
Důsledkem všech těchto vlivů musí být zákonitě značný pokles vyplácených dávek. To opět zvýší přerozdělování a oslabí motivaci těch, kdo do systému přispívají nejvíc. A byli bychom opět tam, kde jsme, jen snad přerozdělování by nebylo tak děsivé a očividné, jako dnes.
Riziko výkyvů
Socialisté straší s krachem, kolapsem či alespoň nestabilitou investičních trhů. Zatím však kapitálové trhy svou "stabilitou" na hlavu porazí celou pojistnou matematiku, protože tato věda nezahrnuje politické riziko.
Pojistných fondů (pojišťoven, institucí, států) bylo tak vytunelováno mnohem více, než v celé investiční branži. Kapitálové trhy totiž s politickým rizikem běžně pracují.
Vždy můžeme diskutovat o "nadnárodních" rizicích, ale také o tom, zda přílet zelených mužíčků či dopad asteroidu zničí víc pojišťoven nebo hůř zasáhne Wall Street. Dokonce můžeme zvažovat, že až svět ovládne islám, zakáže úrok vůbec (nejčastěji dávané jméno v Evropské unii je Mohammed, Usáma se umístil na pěkném osmém místě).
Tak či onak, kapitálové trhy přežily všechny zlaté horečky, války i revoluce v relativním zdraví a například akciové trhy přes byť značné výkyvy s dlouhodobým výnosem kolem 8 % p.a. Pokud lidstvo bude hledět do budoucna, bude vymýšlet a tím také investovat.
Problém poplatků
Otázka poplatků je složitá již u současných produktů - značná část jich je skrytá (u našich penzijních fondů) nebo různě rozložená (vstupní, obhospodařovatelské, výstupní, za obchodování, různé audity atd.), za vedení účtů a kdo ví, za co ještě.
Přitom nechat investování na úřednících je cesta do pekel a na druhé straně špičkoví profíci chtějí nehorázné peníze.
Slovenská reforma určila maximum poplatků centrálně na velmi nízké úrovni (0,08 %, později 0,07 % průměrného majetku měsíčně), ale může někdo vyloučit, že pod budoucím (a očekávatelným) tlakem správcovských společností politici nepovolí? Finanční žraloci se nemazlí, a když nevydělají, jejich zubům neodolají ani zákony. Protože kdyby nevydělali, tak to jednoduše dělat nebudou.
K tomu lze zahrnout i problém transakčních nákladů. Zatímco zavedení modelu NDC je poměrně snadné (upraví se jen centrální databáze, aby vedla individuální účty, což vlastně již vede nyní), samotné zavedení privátního fondového modelu je pochopitelně dražší.
Inteligentní mix
Zda se podaří namíchat jej optimálně právě nám, není podstatné (hypotézy, jak známo, nelze verifikovat, pouze falzifikovat). Jde o to, že se namíchat musí - ne zbrkle, ale rychle. Navíc musí být efektivně navázán na daňovou reformu, protože pobídkové mechanismy musí respektovat individuální (sobecké) zájmy.
Ostatně právě tyto zájmy jsou v základech všech principů pojištění: každý pojišťuje svůj majetek, zdraví i život jen a jen z vlastního egoismu (na sousedův majetek ani jeho zdraví nehledí). Až pak je ochoten přijmout fakt, že relativně nízké pojistné vlastně "tratí" ve prospěch ostatních (postižených) a dokonce ještě může být rád, že právě jemu se nic zlého nepřihodilo.
Nejde však jen o samu konstrukci mixu, ale i o pravidla přechodu na něj, tedy pro jednorázové a následné postupné kroky cesty od současnosti k cílovému stavu. Půjde navíc o zakotvenou míru dobrovolnosti či možnosti volby.
Vezmeme-li příklad Slovenska, pak poměr solidárního prvního a povinného druhého fondového pilíře je 1 : 1 a přechod na nový systém je povinný pro mladé vstupující na trh práce a přechod na něj zcela dobrovolný pro ostatní. Zatím se pro nový systém rozhodlo jen za leden téměř čtvrt milionu lidí. Každá z osmi Důchodových správcovských společností přitom musí získat do poloviny roku 2006 alespoň 50 tisíc klientů, jinak jí bude odebrána licence a klienti budou převedeni k úspěšnějším. Boj o prosazení reformy tak na Slovensku pokračuje s neztenčenou silou.
Hra na reformu
Týdeník Ekonom přinesl článek univerzitních profesorů ekonomie A. Alesiny a F. Giavazziho z Project Syndicate o negativním dopadu věčných reformních diskusí. Po kritickém rozboru situace zemí eurozóny, zejména Německa, autoři uzavírají:
"Evropa má před sebou jen dvě možnosti. Může hodit za hlavu reformy a užívat si čtyř pěti desetiletí, než její příjem na hlavu klesne pod úroveň řekněme Chile. Anebo může zásadně proměnit svůj sociální model a začít růst jako USA. Nejhorší je nedělat nic než mluvit. Právě tak se ale Evropa nyní chová."
Penzijní reforma? U nás? A proč?
Tímto provokativním titulkem obdařil svůj názor na serveru Patria Online vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK Ondřej Schneider: "České veřejné rozpočty mají největší schodek v celé Evropské unii. Český státní dluh rychle roste. Česko má jednu z nedramatičtěji se zhoršujících demografií v Evropě (a tedy na celém světě). Důchody v Česku se platí z 99 % z veřejných rozpočtů. Český důchodový systém je financován na čistě průběžném principu a už dnes potřebuje 28% příspěvkovou sazbu, jednu z nejvyšších na celém světě.
Zdá-li se vám, že z předchozího odstavce jednoznačně plyne, že Česko potřebuje důkladnou a rychlou důchodovou reformu, nejste český politik..."
Bushova priorita
O penzijních reformách se stále ostřeji hovoří prakticky ve všech evropských zemích, ale boj o ni se jistě brzo strhne i v USA. Jako bod číslo jedna seznamu priorit má nově zvolený prezident právě privatizaci části penzijního systému. Opozice nejen politická, ale i z řad ekonomů je však tvrdá: zaprvé současný systém sociálního pojištění je velmi efektivní - náklady činí méně než 1 %. Za další zkušenosti z Chile, ale ani z Velké Británie (z privatizace Margaret Thatcherovou) zatím nijak nepřesvědčují. I v USA oponenti tvrdí, že současný systém "vydrží" do roku 2042.
Bush chce ale "uvolnit" jen třetinu ze současných plateb do důchodového pojištění, kterou by si zaměstnanci investovali. Stát by zároveň snížil penze vyplácené v budoucnu z průběžného pilíře (rostly by jen podle inflace, nikoli podle růstu mezd, jako nyní). Ani tato reforma však nebude "zadarmo", takže si vláda na ni chce půjčit v příštích deseti letech dva biliony dolarů. Opět i v USA bude souviset s daňovou soustavou.
Třeba populární ekonom Paul Krugman v článku v New York Times situaci hodnotí: "Bushova vláda hodlá hodit přes palubu důchodový systém, který funguje a potřebuje pouze mírné úpravy, aby byl finančně zdravý i pro nadcházející generace. Místo toho se žene do maléru napodobením systému, který tam, kde ho vyzkoušeli, ani neušetřil peníze, ani neochránil starší občany před bídou."
Polovina milionářů jsou penzisté
Tedy alespoň v USA a počítáno v dolarech. Počet bohatých v USA rekordně roste a dnes má již přes osm milionů amerických domácností majetek přesahující jeden milion dolarů. Zatímco loni takových rodin bylo podle výzkumu agentury TNS jen 6,2 milionu, vzrostl tedy jejich počet téměř o celou třetinu na 8,2 milionu, tedy asi 7 % amerických rodin. Jde navíc o čistý majetek, do nějž se nepočítá nemovitost, ve které bydlí.
Asi nejzajímavější však je, že téměř polovina z milionářských domácností jsou důchodci. A příčina rekordního nárůstu počtu i věkové struktury?
"Neustále investují, a to hlavně když ceny na trhu klesají, spekulují totiž na jejich růst," vysvětluje vedoucí projektu TNS J. Luhr.
V Česku je podle jiné studie (Capgemini a Merrill Lynch) dolarových milionářů zhruba 11 tisíc (tedy asi jen 0,25 % domácností) a jak k těm penězům přišli, raději nezkoumat.
Je zapotřebí ještě něco dodat k penzijní reformě? Kromě jedné generace a daňové reformy, pochopitelně.
Bezděkova komise
V minulém roce příslušná vládní usnesení umožnila v říjnu fakticky zahájit odborné práce na analýze stavu našeho důchodového systému. Podstatou návrhu bylo zřízení funkce koordinátora, který bude zodpovědný týmu expertů za odbornou analýzu jednotlivých zadaných variant důchodové reformy a který pracuje nezávisle a apoliticky. K tomuto úkolu bude mít k dispozici pracovní skupinu, do které si vybere své spolupracovníky (tzv. výkonný tým). Rolí koordinátora výkonného týmu byl pověřen uznávaný odborník Vladimír Bezděk z ČNB.
V práci komise se projevuje především technokratické hledisko a jako zatímní výstup lze zmínit tzv. Vyhodnocení základní varianty, kde se ukazuje, že do roku 2020 vykazuje saldo systému důchodového zabezpečení mírné přebytky (především jako důsledek převedení 2 p.b. z pojištění v nezaměstnanosti do důchodového systému).
Přestože se zde konstatuje, že stabilita důchodového systému do roku 2020 je pouze zdánlivá a dlouhodobě je systém finančně neudržitelný, nepřináší nic objevného. Více na http://www.reformaduchodu.cz, spolu s finanční skupinou ING se chystá i konferenci o problematice penzijní reformy na 7. března 2005.
Lze konstatovat, že v dohlednu má u nás důchodová reforma šanci pouze v případě, že se stane jádrem předvolebního boje.
Pro srovnání: The Economist spočítal dopad Bushem navrhované reformy tak, že příští státem vyplácené důchody (tím, že neporostou podle růstu mezd, ale jen podle inflace) si sice zachovají reálnou kupní sílu, ale místo nynějších 42 % průměrné mzdy by v roce 2075 klesly jen na 20 % průměrné mzdy. To je však cíl reformy, propočet totiž nezahrnuje onu část výnosu z fondového pilíře, která během 70 let jistě vzroste mnohem rychleji.
"Aby řešení mělo šanci na úspěch, musí v něm být zabudovány podněty. Bez cukru a biče to nepůjde," říká Richard Disney, prof. Univ. v Nottinghamu, člen Institutu finančních studií v Londýně, bývalý konzultant Světové banky, ILO, OECD a uznávaný expert, který v roce 1996 publikoval knihu "Můžeme si dovolit zestárnout?".
"Fondy nejsou všechno," varuje před úskalím přechodu, kdy bude nutno platit do obou systémů, zatímco průběžný systém lze modifikovat na typ NDC (Švédsko, rysy i v Polsku a Itálii), kdy každý občan má svůj účet a dávka závisí jak na jeho skutečných platbách, tak na výkonnosti ekonomiky. Lze do něj i vestavět pobídky, např. ve Švédsku lidé pracují do 67 až 70 let, na Islandu dokonce do 80 let. V kostce: jednoznačná sázka na principy pojistné matematiky.
Za velmi dobrou koncepci je považována penzijní reforma na Slovensku, kde zvolili pro druhý pilíř fondy, ale důslednou kontrolu nad ním si vyhradil stát.
Ani evropský penzijní systém (tzv. Bismarckův) nebyl původně tak nesmyslný, jak se jeví dnes. Byl totiž založen na racionálních pojistně matematických principech - to až nacionální (a u nás rudý) socialismus jej vytuneloval, deformoval a poslal do slepé uličky. U nás byla pod vlivem Bismarckovy reformy v Německu zavedena tzv. Taafeho reforma již v letech 1888-1889.
Trojnožka pilířů
Je zřejmé, že z trojice pilířů má být jeden solidární, druhý zásluhový a třetí dobrovolný. Jak však trojnožku zkonstruovat, není tak jednoznačné. Musí se totiž efektivně doplňovat a musí být dostatečně motivační.
První bude vždy vlastně dobročinný, druhý musí odrážet přínos člověka pro společnost a třetí bude o jeho úspěšnosti i šetrnosti.
Největší spory se vedou o to, jak by měl vypadat druhý pilíř: nakolik by měl souviset s prvním (např. systém virtuálních účtů NDC), zda by měl být plně fondový (investován na kapitálových trzích), nakolik by měl být privatizován a jaká by nad ním měla být kontrola.
Hypotézy zde nelze verifikovat, zkušenosti jsou jen krátké a nelze je zobecnit, východiska jsou proto (bohužel) silně ideologická. Obrovskou roli zde hraje (u nás zatím nijak nereflektovaná) vlastnost fondového systému, kdy lidé budou moci své penzijní účty předávat z generace na generaci. Lidé si také uvědomí, že jsou "vlastníky" ekonomiky a budou mít zájem na hospodářském růstu.
Demograficky začarovaný kruh
Mít děti bylo vždy v historii jedním z důležitých prvků "zajištění" na stáří včetně našeho "vejminku" odvozeného od slova "vymínit si" (určité povinnosti dětí nebo části jimi převzatého/zděděného majetku).
V moderní "rychlé" době se však rozhodování o potomstvu mění - z čistě ekonomického hlediska jde o značné ztráty z ušlé příležitosti a citelné přímé náklady (v řádech milionů korun). Mít děti je tak fakticky neracionální.
Nejde přitom jen o míru spotřebního chování, ale navíc o období nejefektivnější tvorby zdrojů a rezerv, které ovšem "padnou" na obstarání a výchovu dětí. Mít děti je tedy citelně riziková investice a rodiny s dětmi jsou z hlediska kapitálotvorných modelů dokonce vlastně "trestány" dvakrát.
Statistiky značných rozdílů životní úrovně bezdětných domácností a rodin s dětmi to jasně dokazují i u nás.
Důchodová reforma by tedy měla obsahovat prvek preference rodičů dětí. Tento sociologický prvek měl zatím odvahu analyzovat jen tým exministra Jiřího Rusnoka, zveřejněn např. na serveru Peníze.cz. V současnosti jsou za děti zvýhodňovány ženy započtením náhradní doby za mateřskou dovolenou a dřívějším odchodem do starobního důchodu.
Problém minimálních a invalidních důchodů
Počet invalidních důchodců je u nás relativně jeden z nejvyšších na světě. Původní koncept reformy na Slovensku počítal s tím, že segment invalidních důchodů bude zcela "vyřazen" z penzijního segmentu a z části odvodů si všichni budou povinně platit invalidní pojištění. Toto řešení se však podařilo realizovat jen částečně.
Jde v principu o problém, nakolik "znečistit" systém dlouhodobé zásluhovosti podobnými externalitami. Podobný problém je se skupinou obyvatel, kteří dlouhodobě z jakýchkoli důvodů do systému nic neodvádějí nebo odvádějí jen velmi málo, takže jejich zasloužený důchod by byl pod určitou hranicí životního minima. Skupina těchto lidí bude spíše narůstat, což je také určitá daň demokracii. Systém by tedy měl obsahovat i určité "pojištění proti chudobě".
Jde i o problém započtení tzv. náhradních dob (studium) nebo plateb pojistného za nezaměstnané (např. na Slovensku již stát za nezaměstnané platit přestal).
Problém flexibility
Všechny průběžné systémy jsou pochopitelně snáze regulovatelné, mohou doslova "dýchat s ekonomikou". Neřeší však dopad jak stárnutí obyvatelstva, tak hospodářské nevýkonnosti (stagnace), ani problém minimální penze.
Důsledkem všech těchto vlivů musí být zákonitě značný pokles vyplácených dávek. To opět zvýší přerozdělování a oslabí motivaci těch, kdo do systému přispívají nejvíc. A byli bychom opět tam, kde jsme, jen snad přerozdělování by nebylo tak děsivé a očividné, jako dnes.
Riziko výkyvů
Socialisté straší s krachem, kolapsem či alespoň nestabilitou investičních trhů. Zatím však kapitálové trhy svou "stabilitou" na hlavu porazí celou pojistnou matematiku, protože tato věda nezahrnuje politické riziko.
Pojistných fondů (pojišťoven, institucí, států) bylo tak vytunelováno mnohem více, než v celé investiční branži. Kapitálové trhy totiž s politickým rizikem běžně pracují.
Vždy můžeme diskutovat o "nadnárodních" rizicích, ale také o tom, zda přílet zelených mužíčků či dopad asteroidu zničí víc pojišťoven nebo hůř zasáhne Wall Street. Dokonce můžeme zvažovat, že až svět ovládne islám, zakáže úrok vůbec (nejčastěji dávané jméno v Evropské unii je Mohammed, Usáma se umístil na pěkném osmém místě).
Tak či onak, kapitálové trhy přežily všechny zlaté horečky, války i revoluce v relativním zdraví a například akciové trhy přes byť značné výkyvy s dlouhodobým výnosem kolem 8 % p.a. Pokud lidstvo bude hledět do budoucna, bude vymýšlet a tím také investovat.
Problém poplatků
Otázka poplatků je složitá již u současných produktů - značná část jich je skrytá (u našich penzijních fondů) nebo různě rozložená (vstupní, obhospodařovatelské, výstupní, za obchodování, různé audity atd.), za vedení účtů a kdo ví, za co ještě.
Přitom nechat investování na úřednících je cesta do pekel a na druhé straně špičkoví profíci chtějí nehorázné peníze.
Slovenská reforma určila maximum poplatků centrálně na velmi nízké úrovni (0,08 %, později 0,07 % průměrného majetku měsíčně), ale může někdo vyloučit, že pod budoucím (a očekávatelným) tlakem správcovských společností politici nepovolí? Finanční žraloci se nemazlí, a když nevydělají, jejich zubům neodolají ani zákony. Protože kdyby nevydělali, tak to jednoduše dělat nebudou.
K tomu lze zahrnout i problém transakčních nákladů. Zatímco zavedení modelu NDC je poměrně snadné (upraví se jen centrální databáze, aby vedla individuální účty, což vlastně již vede nyní), samotné zavedení privátního fondového modelu je pochopitelně dražší.
Inteligentní mix
Zda se podaří namíchat jej optimálně právě nám, není podstatné (hypotézy, jak známo, nelze verifikovat, pouze falzifikovat). Jde o to, že se namíchat musí - ne zbrkle, ale rychle. Navíc musí být efektivně navázán na daňovou reformu, protože pobídkové mechanismy musí respektovat individuální (sobecké) zájmy.
Ostatně právě tyto zájmy jsou v základech všech principů pojištění: každý pojišťuje svůj majetek, zdraví i život jen a jen z vlastního egoismu (na sousedův majetek ani jeho zdraví nehledí). Až pak je ochoten přijmout fakt, že relativně nízké pojistné vlastně "tratí" ve prospěch ostatních (postižených) a dokonce ještě může být rád, že právě jemu se nic zlého nepřihodilo.
Nejde však jen o samu konstrukci mixu, ale i o pravidla přechodu na něj, tedy pro jednorázové a následné postupné kroky cesty od současnosti k cílovému stavu. Půjde navíc o zakotvenou míru dobrovolnosti či možnosti volby.
Vezmeme-li příklad Slovenska, pak poměr solidárního prvního a povinného druhého fondového pilíře je 1 : 1 a přechod na nový systém je povinný pro mladé vstupující na trh práce a přechod na něj zcela dobrovolný pro ostatní. Zatím se pro nový systém rozhodlo jen za leden téměř čtvrt milionu lidí. Každá z osmi Důchodových správcovských společností přitom musí získat do poloviny roku 2006 alespoň 50 tisíc klientů, jinak jí bude odebrána licence a klienti budou převedeni k úspěšnějším. Boj o prosazení reformy tak na Slovensku pokračuje s neztenčenou silou.
Hra na reformu
Týdeník Ekonom přinesl článek univerzitních profesorů ekonomie A. Alesiny a F. Giavazziho z Project Syndicate o negativním dopadu věčných reformních diskusí. Po kritickém rozboru situace zemí eurozóny, zejména Německa, autoři uzavírají:
"Evropa má před sebou jen dvě možnosti. Může hodit za hlavu reformy a užívat si čtyř pěti desetiletí, než její příjem na hlavu klesne pod úroveň řekněme Chile. Anebo může zásadně proměnit svůj sociální model a začít růst jako USA. Nejhorší je nedělat nic než mluvit. Právě tak se ale Evropa nyní chová."
Penzijní reforma? U nás? A proč?
Tímto provokativním titulkem obdařil svůj názor na serveru Patria Online vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK Ondřej Schneider: "České veřejné rozpočty mají největší schodek v celé Evropské unii. Český státní dluh rychle roste. Česko má jednu z nedramatičtěji se zhoršujících demografií v Evropě (a tedy na celém světě). Důchody v Česku se platí z 99 % z veřejných rozpočtů. Český důchodový systém je financován na čistě průběžném principu a už dnes potřebuje 28% příspěvkovou sazbu, jednu z nejvyšších na celém světě.
Zdá-li se vám, že z předchozího odstavce jednoznačně plyne, že Česko potřebuje důkladnou a rychlou důchodovou reformu, nejste český politik..."
Bushova priorita
O penzijních reformách se stále ostřeji hovoří prakticky ve všech evropských zemích, ale boj o ni se jistě brzo strhne i v USA. Jako bod číslo jedna seznamu priorit má nově zvolený prezident právě privatizaci části penzijního systému. Opozice nejen politická, ale i z řad ekonomů je však tvrdá: zaprvé současný systém sociálního pojištění je velmi efektivní - náklady činí méně než 1 %. Za další zkušenosti z Chile, ale ani z Velké Británie (z privatizace Margaret Thatcherovou) zatím nijak nepřesvědčují. I v USA oponenti tvrdí, že současný systém "vydrží" do roku 2042.
Bush chce ale "uvolnit" jen třetinu ze současných plateb do důchodového pojištění, kterou by si zaměstnanci investovali. Stát by zároveň snížil penze vyplácené v budoucnu z průběžného pilíře (rostly by jen podle inflace, nikoli podle růstu mezd, jako nyní). Ani tato reforma však nebude "zadarmo", takže si vláda na ni chce půjčit v příštích deseti letech dva biliony dolarů. Opět i v USA bude souviset s daňovou soustavou.
Třeba populární ekonom Paul Krugman v článku v New York Times situaci hodnotí: "Bushova vláda hodlá hodit přes palubu důchodový systém, který funguje a potřebuje pouze mírné úpravy, aby byl finančně zdravý i pro nadcházející generace. Místo toho se žene do maléru napodobením systému, který tam, kde ho vyzkoušeli, ani neušetřil peníze, ani neochránil starší občany před bídou."
Polovina milionářů jsou penzisté
Tedy alespoň v USA a počítáno v dolarech. Počet bohatých v USA rekordně roste a dnes má již přes osm milionů amerických domácností majetek přesahující jeden milion dolarů. Zatímco loni takových rodin bylo podle výzkumu agentury TNS jen 6,2 milionu, vzrostl tedy jejich počet téměř o celou třetinu na 8,2 milionu, tedy asi 7 % amerických rodin. Jde navíc o čistý majetek, do nějž se nepočítá nemovitost, ve které bydlí.
Asi nejzajímavější však je, že téměř polovina z milionářských domácností jsou důchodci. A příčina rekordního nárůstu počtu i věkové struktury?
"Neustále investují, a to hlavně když ceny na trhu klesají, spekulují totiž na jejich růst," vysvětluje vedoucí projektu TNS J. Luhr.
V Česku je podle jiné studie (Capgemini a Merrill Lynch) dolarových milionářů zhruba 11 tisíc (tedy asi jen 0,25 % domácností) a jak k těm penězům přišli, raději nezkoumat.
Je zapotřebí ještě něco dodat k penzijní reformě? Kromě jedné generace a daňové reformy, pochopitelně.
Bezděkova komise
V minulém roce příslušná vládní usnesení umožnila v říjnu fakticky zahájit odborné práce na analýze stavu našeho důchodového systému. Podstatou návrhu bylo zřízení funkce koordinátora, který bude zodpovědný týmu expertů za odbornou analýzu jednotlivých zadaných variant důchodové reformy a který pracuje nezávisle a apoliticky. K tomuto úkolu bude mít k dispozici pracovní skupinu, do které si vybere své spolupracovníky (tzv. výkonný tým). Rolí koordinátora výkonného týmu byl pověřen uznávaný odborník Vladimír Bezděk z ČNB.
V práci komise se projevuje především technokratické hledisko a jako zatímní výstup lze zmínit tzv. Vyhodnocení základní varianty, kde se ukazuje, že do roku 2020 vykazuje saldo systému důchodového zabezpečení mírné přebytky (především jako důsledek převedení 2 p.b. z pojištění v nezaměstnanosti do důchodového systému).
Přestože se zde konstatuje, že stabilita důchodového systému do roku 2020 je pouze zdánlivá a dlouhodobě je systém finančně neudržitelný, nepřináší nic objevného. Více na http://www.reformaduchodu.cz, spolu s finanční skupinou ING se chystá i konferenci o problematice penzijní reformy na 7. března 2005.
Lze konstatovat, že v dohlednu má u nás důchodová reforma šanci pouze v případě, že se stane jádrem předvolebního boje.
Pro srovnání: The Economist spočítal dopad Bushem navrhované reformy tak, že příští státem vyplácené důchody (tím, že neporostou podle růstu mezd, ale jen podle inflace) si sice zachovají reálnou kupní sílu, ale místo nynějších 42 % průměrné mzdy by v roce 2075 klesly jen na 20 % průměrné mzdy. To je však cíl reformy, propočet totiž nezahrnuje onu část výnosu z fondového pilíře, která během 70 let jistě vzroste mnohem rychleji.
"Aby řešení mělo šanci na úspěch, musí v něm být zabudovány podněty. Bez cukru a biče to nepůjde," říká Richard Disney, prof. Univ. v Nottinghamu, člen Institutu finančních studií v Londýně, bývalý konzultant Světové banky, ILO, OECD a uznávaný expert, který v roce 1996 publikoval knihu "Můžeme si dovolit zestárnout?".
"Fondy nejsou všechno," varuje před úskalím přechodu, kdy bude nutno platit do obou systémů, zatímco průběžný systém lze modifikovat na typ NDC (Švédsko, rysy i v Polsku a Itálii), kdy každý občan má svůj účet a dávka závisí jak na jeho skutečných platbách, tak na výkonnosti ekonomiky. Lze do něj i vestavět pobídky, např. ve Švédsku lidé pracují do 67 až 70 let, na Islandu dokonce do 80 let. V kostce: jednoznačná sázka na principy pojistné matematiky.
