Při diskusích o penzijní reformě se zpravidla probírá, kdo ji provede, případně neprovede. Odpověď vždy samozřejmě chybí. Stranou pozornosti obvykle leží dvě otázky zásadního významu: 1. Jaké jsou skutečné příčiny krize penzijního systému? 2. Co dělat v případě, pokud reforma nebude provedena?

Třetí otázku - jak by mohla penzijní reforma vůbec vypadat - není třeba si pokládat, protože žádná nikdy nebude. Vysvětlíme si proč, ale nepředbíhejme. Nejprve si povězme něco o myšlenkových kořenech současného penzijního systému.

JAK TO BYLO S BISMARCKEM

Každý finanční polovzdělanec ví, že dnešní penzijní systém je průběžného typu a že jej jako první zavedl německý kancléř Bismarck již v 80. letech 19. století. Od tohoto "faktu" se odvozuje řada argumentů v jeho prospěch. Například "vidíte, jak dlouhou a úctyhodnou tradici má průběžný systém, a vy nezodpovědní reformátoři byste ho chtěli nahrazovat čímsi nevyzkoušeným a krajně nedůvěryhodným".

Každý skutečný znalec historie penzijních systémů ovšem ví, jak to bylo s Bismarckem doopravdy. Bismarckův zákon o starobním a invalidním pojištění z července 1889 se podstatně lišil od dnešních průběžných systémů. Především, Bismarckův systém nebyl průběžný, nýbrž fondový, s plně kapitalizovanými rezervami ("kapitalgedecktes System"). Příspěvky nebyly ihned vypláceny důchodcům, nýbrž shromažďovány ve fondu.

Ekonom Karel Engliš píše o fondových penzijních systémech Bismarckova typu v knize Soustava národního hospodářství z roku 1938: "Z příspěvků se tvoří kapitál pro každého pojištěnce, který se tráví rentou. Tento rozdíl je zvláště důležitý při zavádění pojištění, protože třeba napřed kapitál částečně nahromaditi, nežli začne pojištění působiti." Český penzijní systém žádnou kapitálovou rezervu nevlastní. Naposledy takovéto rezervy existovaly zhruba začátkem 50. let, než je komunisté promrhali.

REZERVY, KTERÉ NEJSOU

Přitom si ještě mnoho českých zaměstnanců dodnes mylně myslí, že sociální pojištění placené z mezd se střádá v jakémsi státním fondu. "Platím si přece na důchod, tak se nenechám nějakou reformou připravit o to, na co mám nárok," zní velmi častý argument. Omyl, omyl. Nikdo "si" na důchod neplatí. Všichni čeští zaměstnanci dnes platí důchody nynějších důchodců, nepředplácejí si své vlastní. Nároky budoucích důchodců - dnešních zaměstnanců - nejsou nijak kryty a představují skrytý dluh veřejných rozpočtů, jehož výše zpravidla nebývá publikována, aby neděsila veřejnost. Podle různých odhadů může jít řádově o trojnásobek hrubého domácího produktu. Žádná maličkost: oficiální státní dluh, kolem kterého je tolik politických disputací, činí jen asi desetinu této částky.

Dalším "drobným" rozdílem byl penzijní věk, který byl původně stanoven na 70 let. Tohoto stáří se však na přelomu 19. a 20. století málokdo dočkal. V Německu tehdy průměrná doba života činila kolem 45 let. Dožít se penze tedy znamenalo mimořádnou pojistnou událost. Kdo se dočkal sedmdesátky, málokdy žil v důchodu dlouho. Průměrný věk dožití sedmdesátníků činil jen asi pět až šest let.

Tehdejší penzijní systémy proto téměř nezatěžovaly státní rozpočet - náklady dosahovaly jen zlomků procenta hrubého domácího produktu. Dnešní český průběžný systém, přijde na více než 8 % HDP ročně. Kdyby dnešní penze měl mít podobné parametry jako Bismarckův systém, důchodový věk by se pohyboval kolem 85 let.

Současné průběžné penzijní systémy jsou tedy řádově nejméně desetkrát nákladnější než "tradiční" Bismarckův systém. Současné průběžné systémy ovšem nemají zdaleka takovou tradici, jak je někdy veřejnosti předkládáno k věření. Vezměme si jako příklad český průběžný penzijní systém zavedený v roce 1948. Tehdy ovšem průměrný důchod činil jen asi 20 % průměrné mzdy a penzijní věk byl stanoven na 65 let. Průběžný penzijní systém se zhruba dnešními parametry funguje teprve jen asi něco přes 30 let, což je asi poloviční doba života jedné lidské generace.

Systém údajně založený na "mezigenerační solidaritě" je tedy ještě relativně čerstvý a nevyzkoušený - a to se již nyní, po pouhých několika málo desítkách let fungování propadá do krize. Z dlouhodobého hlediska tedy nelze hodnotit zavedení průběžného penzijního systému jinak než jako totální fiasko.

Změna penzijního systému tedy je nutná, což ovšem ještě neznamená, že bude provedena. Málokdo po ní totiž touží. Starší generace jsou v drtivé většině ostře proti jakýmkoli změnám a mladším generacím je problém z velké části lhostejný - mylně si totiž myslí, že se jich to netýká.

PROČ REFORMA NEBUDE

Penzijní reforma nebude. Nikdy. Skoro nikdo ji totiž nechce. Levice má strach z jakékoli reformy a pravice nemá dostatečnou sílu k jejímu uskutečnění. Kromě toho pravice nemá jednotnou představu o tom, jak by reforma měla vypadat. ODS se kloní k představě rovného důchodu doprovázeného dobrovolným fondovým pilířem. Jako základní koncepce to není špatný nápad.

Ovšem při bližším zkoumání vychází najevo, že k praktickému provedení má tato koncepce natolik daleko, že jde spíše o utopii. ODS nemá detailnější plán, jak by například měl vypadat dobrovolný fondový pilíř. Nikdo se tímto "detailem" zatím nezabýval.

Při vší kritice ODS je nutno podotknout, že tato strana má alespoň nějakou, byť děravou představu. ČSSD sice mívala zajímavou koncepci inspirovanou švédským modelem, ovšem jen do té doby, než ji v roce 2005 Paroubek definitivně poslal k ledu a přiklonil se ke komunistickému heslu "kdo nic nereformuje, nic nezkazí."

Dokonce ani kdyby Česká republika měla dostatek ekonomicky kompetentních a odvážných politiků (což nemá), penzijní reforma by neznamenala řešení. Česká republika je totiž v demografické krizi, která se bude časem prohlubovat. Demografie je nejsolidnější sociální věda, která umožňuje celkem spolehlivě prognózovat na desítky let dopředu. Demografické projekce ukazují tak hlubokou krizi penzijního systému, že případná reforma by ji mohla nanejvýše zmírnit, ale nikoli vyřešit.

CO SE STANE, AŽ TO PRASKNE

Pravděpodobný scénář věcí příštích vypadá tedy takto:

- O penzijní reformě se bude celá léta nanejvýše mluvit.

- "Reformy" budou v nejlepším případě vypadat tak, že budou měněny parametry penzijního systému: půjde hlavně o zvyšování důchodového věku.

- Tímto způsobem bude možno udržovat zdání stability systému, takže občanstvo se nebude bouřit. Takto lze systém záplatovat ještě asi dvacet let, možná i o něco málo déle.

- Během této doby bude zřetelný trend k rovnostářství. Vyšší důchody budou valorizovány pomaleji než nižší důchody. Nakonec bude téměř jedno, kdo měl jaký plat a kdo "si" kolik platil na "svůj" důchod. Politický tlak zleva povede k vyrovnání důchodů na téměř jednotnou výši.

- Ve 20. letech bude demografická situace českého národa taková, že vrstva důchodců a lidí v předdůchodovém věku se stane politickým hegemonem české společnosti. Od té doby bude absolutně vyloučeno přijmout jakékoli účinné reformní opatření včetně parametrických změn průběžného systému.

- Někdy ve 30. letech, nejpozději ve 40. letech systém definitivně zkolabuje. Kolaps lze definovat jako stav, kdy státem vyplácené důchody již nebudou stačit ani k zabezpečení základních životních potřeb důchodců.

- Nikdo si netroufá předpovídat, co se stane potom. Státní bankrot? Hyperinflace a znehodnocení měny? Vláda pevné ruky? Jisté je jen to, že vyspělé země EU nám nepomohou, protože samy budou tou dobou v ještě horší krizi než my sami.

Zde je nutno upozornit, že žádná země na světě doposud neměla zkušenost se zhroucením penzijního systému. Chile za vlády Salvadora Allendeho mělo ke krizi sice blízko, ale z jiných důvodů než kvůli špatné demografické situaci. Také proto chilská penzijní reforma byla úspěšná, podobně jako penzijní reformy v řadě jiných latinskoamerických zemí.

Dále je neustále nutné mít na paměti, že ani vyspělá západní Evropa nezná řešení. V České republice například vládne přesvědčení o blahobytném životu německých důchodců. Ale to jsou spíše vzpomínky na 70. a 80. léta. Dnes se v západní (bohatší) části Německa stavějí domovy důchodců z levných kontejnerových buněk - stejných stavebních prvků, z jakých vsetínský starosta Čunek postavil kontroverzní ubytovny pro neplatiče nájemného. Odstrašujícím příkladem, jak neřešit krizi penzijního systému, je hromadné přistěhovalectví lidí ze zemí s vysokou mírou porodnosti. Podle západoevropských zkušeností stojí tato politika více, než kolik přinese. Nemluvě o kulturních problémech a importu islámského radikalismu.

Nabízí se široký prostor pro chmurné představy, jak budou západoevropští důchodci žít za nějakých dvacet nebo třicet let. Týká se to dnešních čtyřicátníků - lidí, kteří si podobné starosti zpravidla neradi připouštějí.

MAJÍ FONDY SMYSL?

Penzijní fondy samozřejmě smysl mají. Západní země s velkým objemem majetku v penzijních fondech (Velká Británie, Irsko, Švýcarsko, Nizozemsko, Island, Dánsko, Švédsko, Norsko, Kanada, Chile, USA, Austrálie, Singapur) jsou makroekonomicky podstatně stabilnější než země s malým nebo zanedbatelným objemem peněz v penzijních fondech jako jsou Německo, Itálie, Belgie nebo většina východoevropských států včetně České republiky. Dokonce ani polské, maďarské nebo slovenské penzijní fondy nemají jako celek ještě takovou velikost, aby zásadním způsobem zlepšily stabilitu systému. Nicméně Polsko, Maďarsko a Slovensko jsou alespoň v hrubých obrysech na dobré cestě na rozdíl od České republiky.

V této souvislosti se nabízí otázka ohledně významu českých penzijních fondů. Řešení systémové krize nepředstavují ani náhodou, už jen vzhledem ke své trpasličí velikosti. I ty největší z nich spravují majetek v objemu pouhopouhých desítek miliard korun. Aby mohly mít penzijní fondy nějaký makroekonomický význam, musely by mít ve správě nejméně tisíce miliard korun.

Aby fondy mohly nabýt dostatečné velikosti a významu pro řešení krize systému, bylo by nutné, aby po stránkách legislativy a regulace byly naprosto perfektní. Dosavadní zákon o penzijních fondech je však hluboce nedostatečný. Kdyby se české penzijní fondy měly i nadále řídit dosavadním zákonem, nebylo by vhodné (a snad ani možné), aby se z nich stal základ pro případný druhý, povinný pilíř reformovaného systému.

Co je na současném zákoně o penzijních fondech špatného? Především samotná koncepce. Byl psán v první polovině 90. let, kdy zákonodárci měli nulové zkušenosti s kolektivním investováním a nepříliš dostatečné zkušenosti s životním pojištěním. Proto byl systém českých penzijních fondů nepříliš vhodně koncipován jako "připojištění". Z tohoto koncepčního omylu vychází řada slabin.

Především, stále ještě nebyl právně oddělen majetek akcionáře fondu od majetku klientů. Z funkčního hlediska tato skutečnost zdánlivě nemusí příliš vadit, ale v principu zhoršuje stabilitu a důvěryhodnost systému. Oddělení majetku, podobně jako v podílových fondech, by umožnilo průhlednější správu a lepší služby klientům - včetně zavedení subfondů s různou investiční strategií.

JAK S VÝPLATOU

Dále není oddělena funkce důchodového investování na jedné straně a výplata anuit (doživotních rent) na straně druhé. První funkce má charakter čistě kolektivního investování, druhá je naopak čistě pojišťovnická. Neexistuje žádný rozumný důvod, proč by jediný subjekt měl vykonávat obě funkce zároveň. Plynou z toho pouze komplikace a žádné výhody.

Daleko lepší by bylo oddělit fázi kumulace prostředků a fázi výplaty rent, podobně jak je tomu například v Chorvatsku. Chorvatské penzijní fondy mají vlastně povahu podílových fondů; výplata anuit bude časem svěřena životním pojišťovnám anebo speciálním anuitním pojišťovnám.

Kdyby Česká republika nyní uvažovala o penzijní reformě, mohla by se obejít bez penzijních fondů. Jejich funkci by mohly ve fázi kumulace plnit podílové fondy, podobně jako ve švédském systému. Funkci výplaty rent by převzaly životní pojišťovny.

České penzijní fondy však již existují a spravují desítky miliard. Co s nimi? Penzijní reformu by bylo žádoucí zahájit reformou existujících fondů: oddělit vlastnictví, zavést principy účtování a krytí závazků majetkem podle vzoru podílových fondů, oddělit roli kumulace prostředků od výplaty anuitních rent. Nejprve by však bylo nutné, aby otázka penzijního systému byla zodpovědně řešena na politické úrovni. Nezdá se však, že by něco takového bylo na pořadu dne.

Pavel Kohout

Článek vyšel v prvním čísle OVB Journal