Čínský akciový trh během posledních dvou let trhal rekordy. Ke konci letošního května přinesl investorům dolarové zhodnocení o více než 60 procent za posledních dvanáct měsíců. To vypadá lákavě, ale minulé výnosy, jak známo, nejsou zárukou budoucí návratnosti. V nedávné historii asijských trhů najdeme celou řadu obdobně strmých nárůstů. Bohužel vždy byly posléze vystřídány érami krutého zklamání.

Největší absolutní propad zažil japonský akciový trh. Index Nikkei kulminoval v prosinci 1989, kdy krátce přesáhl hranici 40 000 bodů. Začátkem června 2007 je ještě stále pod 18 000 body. Příčinou byla obrovská bankovní expanze v 70. a 80. letech. Po jejím splasknutí se Japonsko ocitlo v bankovní krizi, která trvala celé desetiletí a jejíž následky trvají dodnes.

Vzápětí po začátku japonského poklesu postihl podobný osud i Tchaj-wan. Hodnota tamějšího akciového indexu je stále ještě začátkem června 2007 na méně než padesáti procentech rekordní úrovně z roku 1990 (v dolarovém vyjádření). A z Tchaj-wanu již není daleko do Číny.

Pokud jde o čínský akciový trh, řada laiků je překvapena, seznámí-li se s jeho historií a výkonností. Index MSCI China je k dispozici od roku 1992. Otázka zní: jaké bylo celkové zhodnocení tohoto indexu ke konci května 2007 v dolarovém vyjádření? Pro orientaci, index MSCI USA posílil za totéž období zhruba o 270 procent. Čínské akcie měřené tímto indexem však celkově ztratily zhruba 50 procent své původní hodnoty. A to navzdory růstovému období 2005 - 2007, během něhož například index Shanghai SSE vzrostl čtyřnásobně.

Růst je ještě velmi mladý


Na čínském akciovém trhu se v období 1992 - 2005 podepsalo několik faktorů. V první řadě již zmíněná japonská krize. Dále to byla asijská krize v roce 1997 a konečně celosvětový "medvědí trh" v letech 2000 - 2002. Jenomže trhy jako Malajsie, Korea nebo Thajsko jimi byly ovlivněny rovněž, a přesto v období 1992 - 2007 jednoznačně posílily. Jak tedy vysvětlit anomální pokles čínského trhu v letech 1992 - 2005 a neméně anomální růst po následující dva roky?

Začněme s první částí otázky. Když Čína zakládala akciové burzy v Šanghaji a v Šenženu, na trh zdaleka nešly nejlepší čínské podniky. Hlavní část kapitalizace představovaly tituly, které by v českém prostředí odpovídaly podnikům jako Poldi Kladno, ČKD, Škoda Plzeň nebo Transporta Chrudim. Tedy převážně průmyslové giganty se zastaralým sortimentem, nízkou produktivitou a naprosto chaotickým finančním řízením. Proč ale čínská vláda veřejně emitovala akcie špatných firem, když v každé normální zemi je burza cosi jako výkladní skříň ekonomiky?

Odpověď se stěží hledá bez znalosti čínských kulturních a hospodářských specifik. Mezi tradiční čínské kulturní rysy patří neukojitelná láska k hazardu. Číňané jsou posedlí sázením a hraním o peníze. První akciová emise v ČLR proběhla již v roce 1980 a už o pár let později začali lidé spontánně obchodovat s akciemi. V roce 1986 byla založena provizorní burza a v letech 1990-91 skutečné formální akciové trhy. Tyto burzy v 90. letech však spíše připomínaly ruletu. Režim dal lidu "na hraní" akcie společností nevalné kvality s tím, že výnosy z jejich prodeje přispějí do státního rozpočtu a že sekundární emise akcií prodávané neinformovaným drobným investorům pomohou ztrátovým a podkapitalizovaným státním podnikům zlepšit jejich finanční situaci.

Akcie jako státní hazard


Čínský akciový trh tedy od počátku zastával roli, jaká v civilizovaných zemích náleží státním loteriím. Vláda nedovolila burzovní obchodování nejlepším firmám, ale jen těm, které chtěla podpořit. Odtud pramenil kontrast mezi rychle rostoucí čínskou ekonomikou a padajícími burzami. Pokud někomu připadal český akciový trh v 90. letech nepoctivý, nebylo to nic proti Číně.

Nicméně po špatných podnicích se objevily i zajímavější tituly. Všeobecně snadná dostupnost peněz v globálním měřítku společně s vysokou spořivostí čínské populace vedla k významnému nárůstu poptávky. Růst akciových indexů je logickým vyústěním světové měnové expanze a snahy čínských domácností umístit své úspory výnosněji než na termínové vklady.

Zde se dotýkáme další zvláštnosti čínské ekonomiky, a sice anomálně nízkých úrokových sazeb. V některých zemích existují i nižší úrokové sazby, například v Japonsku (stále ještě v důsledku bankovní krize 90. let) a dále ve Švýcarsku, v Singapuru, na Tchaj-wanu a v České republice. Anomální je však kombinace růstu čínské ekonomiky a nízkých sazeb: za první čtvrtletí 2007 byl ohlášen meziroční růst o 11,1 procenta. Ačkoli se neustále hovoří o přehřátí čínské ekonomiky a údajných snahách zpomalit její překotný růst, výše úrokových sazeb tomu neodpovídá. Proč čínská centrální banka tedy úrokové sazby prostě nezvýší?

Snadná odpověď: centrální banka si je vědoma prekérní situace čínských komerčních bank, zejména čtyř největších polostátních institucí, na nichž stojí celá ekonomika. I mírné zvýšení sazeb by mohlo destabilizovat bankovní sektor. Důsledkem by mohla být bankovní krize japonského typu s případnými nedozírnými sociálními a politickými dopady. Centrální banka raději riskuje přehřátí ekonomiky než bankovní krizi.

Dalším důvodem je masivní růst čínských devizových rezerv. Během roku 2006 shromažďovala Čína rezervy tempem asi 30 miliard dolarů měsíčně. V prvním čtvrtletí 2007 se tempo zvýšilo na 40 - 50 miliard měsíčně. Vyšší úrokové sazby v kombinaci s pevným měnovým kursem by mohly přilákat více spekulativního kapitálu a další růst rezerv. Radikálního kroku, který by situaci vyřešil, uvolnění kursu renminbi, se centrální banka i vláda obávají.

Nízké úrokové sazby jsou dalším důvodem, proč čínské obyvatelstvo je stále méně motivováno ukládat peníze do bank a stále více je láká akciový trh. Čínští amatérští investoři, stejně jako jejich kolegové všude na světě, jsou motivováni růstem během posledního období. "Jediná informace, které věnují pozornost, jsou aktuální kurzy," cituje týdeník The Economist názory čínských makléřů.

Věštění z čínské koule


Je zajímavé, že podle všeobecného konsenzu odborné veřejnosti je čínský akciový trh nadhodnocený, podle některých dokonce krajně nadhodnocený. Málokdo však dokáže seriózně vyčíslit o kolik. Ve skutečnosti nikdo přesně neví, co se v Číně vlastně děje. Finanční výkazy i velkých společností bývají často doslova "o ničem". Zhroucení nebo aspoň otřes čínských akciových trhů, až k němu dojde, nebude zbytkem světa chápáno jako velká katastrofa.

Před týdnem, v pondělí 4. června, když šanghajský trh ztratil přes osm procent, ostatní světové trhy tomuto propadu sotva věnovaly pozornost. Nicméně většina z čínských 95 milionů drobných investorů poklesu jistě pozornost věnovala. Drobní investoři vlastní více než tři čtvrtiny celkové burzovní kapitalizace, která dosahuje kolem 2200 miliard dolarů.

Výraznější pokles trhu by proto znatelně postihl čínské domácnosti, snížil jejich spotřebu a tvorbu investic v ekonomice. Problém přehřáté ekonomiky by mohl být vyřešen - možná však až příliš drasticky. A ještě podstatně drastičtější scénář by mohl následovat, kdyby následovala bankovní krize japonského typu. V tomto případě by okolní svět zaručeně nezůstal ledově klidný.

Autor je ekonom